Vaše příběhy
Máte zkušenost, ať už pozitivní či negativní, týkající se péče o staršího dlouhodobě nemocného člověka, nebo s problémem související se stářím? Napište svůj příběh o vlastních zkušenostech. Nevíme-li o nich, těžko lze něco v zdravotně sociální oblasti měnit. Lze vložit i foto. V případě, že obsah nebude souviset se zadáním, včetně různých dotazníkových akcí studentů, budou mazány. Do příběhů, případným doporučením autoři webu nezasahují, jedná se vždy o vlastní zkušenost pečujícího. Napsaný příběh než vložíte, si přečtěte, překlepy totiž mohou vést k nesrozumitelnosti a pak i hodnotný příběh lze těžko uveřejnit.
Co bude
30.7.12 | Dana
Čtu si příběhy uveřejněné na tomto webu a sama se sebou bojuji. Manželova maminka žije od naší svatby (31 let) sama a to z vlastního rozhodnutí. Před lety, když děti dosáhly puberty, k nám přestala i chodit. Zvali jsme ji, přemlouvali, doprava nebyla problém. Ne, ona chce být doma. Co u nás. Mrzelo nás to, ale respektovali jme její přání a chodili my za ní. Dnes jí je 81 let a svou tvrdohlavostí, kdy odmítala pomoc a lékaře, kterého jsme stejně nakonec zavolali, leží v nemocnici na LDN. Z dehydratace ji dostali, zánět močových cest vyléčili. Dnes pouze nechodí, protože ji bolí levá noha (nemůže se na ni postavit) - přičina: skříplý nerv a artróza kyčle a kolena. Jinak začínající demence. Babi jen leží a nadává. Ostatní spolupacienty jsou staré báby (ve stejném věku jako je ona), sestry si jí nevšímají - podloží ji nohy polštářem a řeknou ji, aby nohy střídala a ona čeká že každý deset minut přijdou jednu nohu dají dolů a druhou nahoru. Přitom by to zvládla sama. Doktoři jí nic neříkají a nebaví se. Každý den za ní chodíme. Pokoj je čistý, postele se převlíkají každý den, protože žádná z pacientek, včetně naší babi, neudrží moč a ni stolici (a neví, že se něco stalo), koupou je, myjí, maximálně každý druhý den má babi novou noční košili. Sestry jsou milé a veselé. Primář i sestry nám řekli, že babi nespolupracuje. Že by měla rehabilitovat a chodit v chodítku, ale že ona nechce. Pochopitelně ona nám tvrdí, že si sama sedne, že všechno zvládá, že by chtěla cvičit, ale nikdo si jí nevšímá. Žije prostě v tom svým světě a my ostatní jsme blbí, nic si nepamatujeme a nemáme v ničem pravdu. Když ji příjmali, manžel upozornil lékaře, že babi se ztrácí občas v čase i prostoru. Pak na chodbě dostal vynadáno, že to se přece o mamince panu doktorovi neříká a že ho měla víc třískat, že by teď byl víc poslušný. Každá návštěva je pro nás více či méně stresová. Máme si rozmyslet, zda si babičku vezmeme domů, ale pak musíme zajistit 24hod. péči, nebo zajistit domov důchodců. A co teď. Já mám 52 let a jsem ráda, že mám práci. Manžel letos oslaví 60 let a je těžce nemocný - odchází mu ledviny. Pokud budeme mít babi doma, on to nezvládne. Ještě tak uvařit, dát ji jídlo a pití. Ale přebalování a další věci ne. Na poslední návštěvě chtěla zvednout pod hlavou. Chytla se madla a my každý z jedné strany zvedli postel i s babi. Pak jsme se ji snažili na její přání kapku povytáhnout, ale absolutně jsme s ní nehli. Babi má totiž přes 100 kg. Držte nám prosím palce, abychom se správně rozhodli. V první fázi jsem trvala na tom, že se k babi přestěhujeme a vezmeme si ji domů, ale teď nevím. Mám strach o manžela a abych pravdu řekla, pokud se budu mět rozhodnout mezi ním a babi, tak jsem na jeho straně. Manžel mi řekl, že je proto aby babi šla do domova důchodců, protože on by to psychicky nezvládl a já že budu na prášky taky. Prostě budoucnost nic moc. Vy všichni píšete o tom, co máte za sebou, či to právě prožíváte. My jsme na úplném začátku a věřte mi, že kolikrát v noci nespím a přemýšlím, co máme dělat. Snad jako já je i někdo jiný, kdo si čte na tomto webu a hledá radu, či pomoc.
Reagovat na tento příspěvek
