Zasílání novinek | O webu Hledaná slova | Kontakt

Paní Toníčková

Paní Majda Toníčková se ve skutečnosti jmenovala jinak. Ale to není důležité. Bylo jí pětaosmdesát, špatně se jí chodilo, protože ji bolelo koleno a vypadala na svých pětaosmdesát tvrdé venkovské práce. Ale oči měla tak blýskavé a jiskrné, že se v nich nedalo nevidět tu holku - dost sarkastickou a posměvačnou, nicméně veselou, přátelskou a hlavně zvědavou. Tahle holka v šátku, zástěře a s holí z klacku sebraného v blízkém lese, bydlela v bývalé hospodě ve vesnici, kde jsme si koupili chalupu, protože tu lišky dávaly dobrou noc a za chalupou na poli se pásly srnky.
Rozuměly jsme si, byla to prostě kamarádka, se kterou byla legrace, tak trochu ironická a bouřlivá. Měly jsme spolu v létě oslavit společné narozeniny, ona tenkrát pětaosmdesáté a já pětačtyřicáté.
Když jsme se na jaře toho roku do vesničky konečně po zimě vrátili, zaskočilo mě hlášení amplionu na sloupu na návsi, paní Toníčková zemřela v nemocnici , kam ji převezli kvůli bolavému kolenu, na zápal plic. Bylo to jako by umřela mladá holka. A tak, abych to zvládla, vyrovnala jsem se s tím po svém – mám ji v knížkách pro děti – v té první, „Anka béčko a nepodstatné detaily“, je u ní na návštěvě Anka a v té druhé „Tomáš a jeho rytíř Bětka“, malá Bětka s Tomášem. Úryvek z té první přikládám a dodávám - když si to přečtu, jako by paní Toníčková ožila.

Anka zaťuká na sklo jediného okna u malého domku, přilepeného k vysoké budově bývalé hospody. Uslyší zvuk rádia. Přitiskne na okno tvář a rozezná postavu staré paní. Sedí těsně vedle tranzistoráku, ucho až u přístroje.
Zamává do okna, zevnitř se neozve dál, ale uslyší štrachání paní Majdy a dveře do vyhřáté kuchyňky se pootevřou.
„Ale, copak mi neseš?“
„Nic, jen se jdu podívat, co děláte.“
„Co bych dělala, holka?...Tak pojď dovnitř, ať můžu zavřít.“
Když paní říká dovnitř, zní to spíš jako dounitř. Asi se tak dřív mluvilo. Je hodně stará.
Posadí se na stoličku u kamen. Je tady útulno. Taky by byla radši tady než v tom obrovském baráku vedle.
„Posloucháte rádio?“
„Ale no jo, zase budou volby. Kdo ví proč? Byly nedávno.“
„To nevím,“ řekne Anka.
„Už jsi našla kočku?“
„Právě že ne.“
„Ale jdi,“ zakroutí nevěřícně hlavou. „Takhle dlouho se ještě netoulala.“
„Nemohlo se jí něco stát?“
„A co by se jí stalo? Leda jestli se nechytla do želez.“
„Máma říkala, jestli nemá koťata.“
Paní zavrtí hlavou, uzel šátku jí vyskočí k bradě.
„Dej pokoj,“ řekne.
„Lepší koťata než železa,“ řekne Anka a paní se rozesměje.
„To jo,“ řekne.
„Tak já půjdu, jenom jsem chtěla vědět, jak se máte.“
„No dobře se mám, jakpak bych se měla? A ty se máš jak?“
„Tak různě,“ odpoví.
Má chuť se svěřit. Jenže kdyby to řekla paní Majdě, věděla by to máma ještě dřív, než by došla domů.
„Ale jdi, různě, říkáš?“ zase zakroutí v údivu hlavou a šátek se posune na špičatou bradu. Stáhne ho vrásčitou rukou zpátky k límečku flanelové, milionkrát zašívané halenky.
„Kam pospícháš? Kde mám ty nůžky?“
Šmátrá po stole, jako by neviděla, pak otevře šuple a vyndá nůžky. Vypadají spíš jako dva nože, u začátku ostří je na jedné nožičce paní v krinolíně a na druhé panáček. Léty jsou docela ohlazené.
„Pojď, ostříháš mi nehty, ještě.“
„Takhle velkýma nůžkama?“
„Velkýma? Nejsou velký.“
Paní Majda položí širokou rozpraskanou ruku s ohnutými prsty na stůl.
„Vy máte ale široký prsty,“ řekne a vzpomene si na Červenou Karkulku.
„Střihni to co nejvíc,“ řekne paní a snaží se ruku natočit tak, aby to šlo. Anka podstrčí pod širokou ruku dlaň a překvapí ji, jak je kůže ztvrdlá a ruka těžká. Nůžky vezme do druhé ruky a vůbec neví, co má dělat. Jestli střihne, ustřihne paní Majdě s nehtem i článek prstu. Zkusí to špičkami ostří. Podaří se jí ustřihnout černý půlměsíc na palci, pak dostane odvahu a ostříhá všechny nehty zlehka za sebou, jako by to dělala odjakživa.
„Zastrč jazyk,“ směje se stará paní přivřenýma očima. „Vidíš. Všechno jde, když se chce.“
Ani se nepodívá, jak má nehty ostříhané.
„Na nohách mám taky dlouhý nehty,“ řekne a začne si sundávat bačkoru.
„Už musím jít. Já už musím jít!“ řekne rychle Anka a nůžky s panáčkama položí na umakartový stůl.
„Už musíš?“ podiví se paní Majda. „Tak příště mi ostříháš ty nehty na nohách, až budeš mít kdy. Tu máš, vezmi si vejslužku. Já už na to, holka, nevidím.“
Vezme si krabičku s barevnými velikonočními vajíčky. Tyhle starý ztvrdlý bonbóny miluje.
Úplně všechno nejde, i když se chce. Příště ty nehty paní ostříhá, ale až příště.

/Autorka příběhu píše knížky pro děti, vždy jsou v ní zastoupeny mezigenerační vztahy s nejstarší populací. Úryvek je z knížky Anka béčko a nepodstatné detaily. T.T./

Reagovat na tento příspěvek

Vaše údaje

Toto políčko nechte prázdné *
Jméno *
Email

Příspěvek do diskuze

Text příspěvku *