Vaše příběhy
Máte zkušenost, ať už pozitivní či negativní, týkající se péče o staršího dlouhodobě nemocného člověka, nebo s problémem související se stářím? Napište svůj příběh o vlastních zkušenostech. Nevíme-li o nich, těžko lze něco v zdravotně sociální oblasti měnit. Lze vložit i foto. V případě, že obsah nebude souviset se zadáním, včetně různých dotazníkových akcí studentů, budou mazány. Do příběhů, případným doporučením autoři webu nezasahují, jedná se vždy o vlastní zkušenost pečujícího. Napsaný příběh než vložíte, si přečtěte, překlepy totiž mohou vést k nesrozumitelnosti a pak i hodnotný příběh lze těžko uveřejnit.
Soužití s dementním člověkem
30.10.17 | luboš
Dobrý den, velmi dlouho hledám odbornou pomoc ve věci soužití s člověkem s prohlubující se demencí. Prosím o jakoukoliv radu jak „nakládat“ s takovýmto člověkem v případě, že krajně nespolupracuje, odmítá a není zbaven svéprávnosti.V uvedené věci se rozhodně nepovažuji za začátečníka. Vyzkoušel jsem všechny na tomto webu mnohokrát opakované zásady a rady. A to jak ve věci osobního „zacházení“ s dementním pacientem, tak ve věci lékařského řešení, ambulantní péče (charita, Maltézská pomoc) až po umístění do zařízení zajišťující trvalou dlouhodobou péči (od denního stacionáře až po penzion či domov).
Má matka (84 let) téměř před desíti lety po ztrátě manžela propadla do hluboké deprese, stavu bezmoci a zoufalosti z vlastního osamění. Tento stav se bohužel s přibývající lety prohlubuje. Matka žije ve svém domě blízko naší rodiny, pravidelně jí navštěvujeme (téměř každý den, téměř každý celý víkend), zajišťujeme jí běžný chod její domácnosti včetně starostí o dům, zahradu a nákupy. Staráme se přiměřeně o její program (návštěvy známých, rodiny, hřbitova, výlety). Vše je však postupně víc a více nedostatečné. Ztrátu jejího manžela a zejména životních hodnot jí nenahradíme. U matky se stále hlouběji projevují všechny symptomy lehké až pokračující demence. Obtížně se rozhoduje (veškeré rozhodování nechává na mne s tím, že vždy je to špatně), je stále více a více bezradná, prožívá stále hlubší stavy bezmoci a úzkostné stavy, dezorientaci atd.. Neustálý a neutuchající pláč, naříkání, bědování nad svým životem. Výrazně se se změnilo jednání vůči mně a okolí. Je krajně sobecká, bezohledná, egocentrická. Lže, vymýšlí si nejrůznější záminky, scénáře a způsoby jak mne osočit, jak mě ublížit. Stala se citovým vydíračem a manipulátorem. Její situace a soužití s ní je destruktivní pro mne i veškeré okolí. Problémy s jednáním přibývají a jsem nucen je už jak v rodině, tak v okolí neustále řešit. Pomoc rodiny přestala fungovat, všichni příbuzní i známí už dávno „utekli“, atd., netřeba dále blíže popisovat. Jinak je zdravotně bez větších problémů (artróza, vysoký tlak).
Problém zůstává v tom, že veškerá tíha jejího života a situace leží na mně (a že je to zničující způsob života netřeba taktéž popisovat). Podstatné je však v tom, že matka odmítá jakoukoliv spolupráci (vyjma té, při níž může ona manipulovat), odmítá jakoukoliv lékařskou pomoc (včetně léků a antidepresiv) a jakékoliv nabídnuté řešení (umístění do stacionáře, domova, přestěhování do mého domu). Vše jí bylo mnohokrát nabídnuto včetně návštěvy pracovníků doma i v zařízeních). V okamžiku rozhodnutí matka navržené řešení vždy (opakovaně!) zamítne s tím, že jsem povinen se o ní starat já ve svém domě. Přestěhování k ní do domu by bylo sebezničující. S praktickým lékařem odmítá spolupracovat a při návštěvě (vždy s krajním donucením) sehraje dokonale roli bezproblémového, zdravého a samostatného seniora. Jakékoliv navržené řešení odmítne. Drží se jen svého domova a svých nemovitostí. Stále dokola „prokazuje“ svoji schopnost a samostatnost, což je smutné, žalostné a člověk v tomto věku nedůstojné. Předem dohodnuté návštěvy sociálních pracovnic, umístění do stacionáře či domova narazí vždy na kategorický nesouhlas matky a problém svéprávnosti (nic nepodepíše). Před lékaři i sociálními pracovníky skončím vždy s politováním situace jako nezodpovědný a neschopný syn postarat se o svou matku.
Deset let se pokouším o hledání pozitivní cesty a konstruktivní řešení narůstajících problémů. Za tuto dobu se vše podepsalo na výrazném zhoršení mého zdravotního stavu (je mně 60 let) a zhroucení dobrých rodinných vztahů (manželka, děti). Rady typu „myslete v tomto především na sebe“ se nepotkávají, pokud nenacházím nějaké konkrétní praktické řešení situace. Všechny ostatní rady jsou založeny na skutečnosti, že dotyčný alespoň minimálně spolupracuje anebo je už fyzicky bezmocný či bezprávný. Donucovat jakkoliv nelze.
Omlouvám se za rozsah příspěvku. Vím, že osobní zkušenost je nesdělitelná a že mnoho případů je daleko horších. Vnímám to jako sdílení se s pro mne neřešitelným problémem. Snad mě to vypsání se aspoň uleví. Děkuji. Luboš
Reagovat na tento příspěvek
