Vaše příběhy
Máte zkušenost, ať už pozitivní či negativní, týkající se péče o staršího dlouhodobě nemocného člověka, nebo s problémem související se stářím? Napište svůj příběh o vlastních zkušenostech. Nevíme-li o nich, těžko lze něco v zdravotně sociální oblasti měnit. Lze vložit i foto. V případě, že obsah nebude souviset se zadáním, včetně různých dotazníkových akcí studentů, budou mazány. Do příběhů, případným doporučením autoři webu nezasahují, jedná se vždy o vlastní zkušenost pečujícího. Napsaný příběh než vložíte, si přečtěte, překlepy totiž mohou vést k nesrozumitelnosti a pak i hodnotný příběh lze těžko uveřejnit.
Úplně jiná zkušenost
Maminka, stejně jako otec, vysokoškolsky vzdělaná, nás odchovala několik dětí, ale život nás zavál daleko. Když ne zeměpisně daleko, tak způsobem života, kterým jsme se od svých rodičů vzdálily. Je to jak pravěk, když si vzpomenu na intelektuální prostředí u nás doma, ve kterém strávila většinu svého života.
Táta nám zemřel před šesti lety, maminka se o něj starala do poslední chvíle. Až po pohřbu začalo být jasné, že tuhle několikaletou péči její organismus nepřečkal ve zdraví. Nechápu, jak je možné, že jsme si toho nikdo dříve nevšimli. Maminčin organismus odmítl fakt, že náš táta už není, že tu není člověk, se kterým strávila víc, než padesát let, a celé období společného života vymazala. Z bolesti rezignovala a přestala užívat svůj mozek. Alespoň já to tak vnímám. Psychiatr udělal diagnozu demence, léčbu nenavrhl.
Příštích pět let trávila maminka skoro výhradně u své starší dcery na venkově. Tahle moje sestra se upřímně snažila, aby mamince poskytla slušné dožití, ale nakonec už nemohla takto náročnou péči poskytovat. Prostě zkolabovala. Sama není zdráva, bylo toho na ní moc. V té době, což je vloni v létě, už byla naše milovaná maminka dva roky zcela inkontinentní, málo mluvící, sotva nás poznávající, ale pořád se svou obvyklou vahou, devadesáti kil, protože měla dobrou stravu a péči. A v dobré náladě.
Já žiji v zahraničí, léta bojuji s těžkou nemocí, (o které se moje maminka nikdy nedozvěděla). Mívám období, kdy mám tak málo sil, že jsem sotva schopna se postarat sama o sebe.
Péči o maminku jsme vyřešily tak, že jsme jí našly nejlepší domov, s nejdražší péčí, která byla dostupná. Tento soukromý domov pro seniory je v Praze 9, ve Vysočanech. Za pobyt měsíčně, za samostatný pokojík s polohovací postelí, TV a koupelnou společnou pro dva pokoje platíme skoro 27000 Kč měsíčně. Státní příspěvek na péči, tedy dalších cca 8000 Kč si majitel tohoto ústavu nechává navíc. Nemám nervy se s ním dohadovat, moje sestra na maminku státní příspěvek nebrala, protože se jí nezdálo fér, aby jí stát platil za to, že se stará o vlastního rodiče. Jak je vidět, svědomí máme každý jiné.
Roční zkušenost s tímto maminčiným pobytem mohu shrnout do několika vět.
Péče ledabylá, fungující pouze v případě, že osazenstvu někdo neustále šlape na paty. Není divu, lidé jsou špatně placení. Jídlo k nepožití a je ho minimálně, porce jsou směšně malé. Maminka za rok v tomto zařízení zhubla 30 kg, a to jí ještě příbuzenstvo nosí často něco k snědku. Péče záleží jen na člověku, který se o maminku přímo stará, ale zaměstnanci se tak často mění, a pacientů je tolik, že se nedá spolehnout, že bude dostatečná. Kromě toho jí byl v tomto zařízení ukraden zlatý prsten. To ale "určitě vůbec nevadí", protože to majitel nijak neřešil. Spokojil se s předpokladem, že za maminkou chodí rodina a někdo z nich jí mohl tento prsten vzít. (?) Přivlastnění si státního příspěvku na péči nad řádnou platbu za ubytování a péči vysvětlil tím, že jako ústav nebere žádné státní granty a pomoc a bez tohoto příspěvku navíc by mohl celé zařízení zavřít.
Takhle vypadá ta nejlepší péče o milovaného rodiče, která se dá v Česku oficiálně obstarat.
Kromě toho, že s maminkou nemohu být, a že se snažím jí poskytnout to nejlepší, co se dá, vidím, že ani to nejlepší není dostatečně dobré, aby to napodobilo péči, kterou poskytovala své matce moje nemocná sestra.
Maminka je zcela zdravá, kromě Alzheimera nemá žádnou zdravotní potíž a pokud by měla dobré obstarání, určitě by se dožila i stovky.
Tato situace nemá řešení, protože v Česku neexistují dostatečné, možná dokonce jakékoliv kontrolní mechanismy tohoto podnikání a záleží opravdu jen na svědomí poskytovatele jakou péči a jakou stravu svým svěřencům nabídne.
Dobrosrdečné poučení majitelem zařízení o tom, jak probíhá onemocnění Alzheimrem, že člověk zhubne a přestane jíst, není pro mne dostačujícím. Zde, kde žiji se lidé běžně dožívají stovky i s tímto onemocněním, což je pro mne důkazem, že při správné péči život nekončí po osmdesátce. Možná by ale citlivější přístup k takto nemocným lidem měl být standardem.
Prosím čtenáře, kteří mají zkušenosti u svých příbuzných s ústavní péči, aby reagovali na příspěvek, především na neexistenci kontrolních mechanismů, jakou mají zkušenost. Nejen negativní. (T.T.)
Reagovat na tento příspěvek