Zasílání novinek | O webu Hledaná slova | Kontakt

Babiččin úraz - a co dál?

Dobrý den,
rád bych se podělil o zkušenost s péčí o moji devadesátiletou maminku.
Zároveň bych chtěl vědět, jestli je toto běžná praxe a nejde to udělat jinak...

Maminka s námi žila ve společné domácnosti - se mnou a mojí manželkou. I přes svůj věk se o sebe dokázala postarat, co se týče hygieny, jídla, oblékání. Jednou se stalo, že maminka upadla na bok a nemohla vstát. Když jsme jí chtěli zvednout, strašně ji to bolelo, tak jsme radši zavolali sanitku. Maminku odvezli a po dvou hodinách volali, že je v pořádku a můžeme si pro ni přijet. Strašně se nám ulevilo a jeli jsme. Jenže ani v nemocnici maminka nemohla vstát, ani nemluvila, nehýbala rukou na poraněné straně, přesto nás ujišťovali, že je v pořádku - bojí se hýbat, aby to nebolelo a ať si ji odvezeme...Mamku jsme společně nasoukali do auta. Doma jsme maminku víceméně odnesli do postele. A co teď? Tak jsme tam u ní seděli a nevěděli, co dělat. Když chtěla maminka na záchod, nesli jsme ji ve dvou přes celý byt a stejně to nestihli.
Druhý den jsem jel k její doktorce a ptal se, co dál? Budou nějaké kontroly? Není to mozková příhoda, když mamka skoro nemůže mluvit a hýbat půlkou těla? Může doktorka předepsat pleny, abysme nemuseli působit mamce bolest přesouváním na záchod? Doktorka všechno svedla na vysoký věk, kontroly nejsou třeba. Mozková příhoda to určitě není, i když mamku osobně neviděla. Pleny předepsat nemohla, protože už měla mamka na předpis nejmenší vložky na inkontinenci, vyčerpal se nějaký limit a máme přijít za měsíc. Mamce předepsala léky údajně na bolest, než se jí zahojí ta velká modřina přes celý bok a tím to bylo vyřízené. Po lécích mamka prospala celý den, v noci byla neklidná, nepoznávala nás. Zpětně jsme se dozvěděli, že léky vlastně ani nebyly na bolest, ale na utlumení. Po několika dnech nám známá poradila obrátit se na charitu - po telefonu jsme si na další týden domluvili návštěvu paní z pečovatelské služby, ale na to již nedošlo. Další neděli, týden po úrazu, maminka zemřela. Jsem rád, že byla doma a my byli s ní, přesto mám otázky.
Je běžné, že se v nemocnici vůbec nezajímali o to, že mamka nechodí a nemluví? Neřešili, jak ji dostaneme do auta, kolik máme doma schodů apod. Neporadili, co teď máme dělat.
Je v pořádku, že když je vám devadesát, tak se všechno svede na věk?
Co bránilo tomu, aby nám doktor nebo sestra v nemocnici řekli např.:"Ano, maminku jsme vyšetřili, nemá nic zlomeného, ale nemůže chodit a s ohledem na její věk a kondici už možná chodit nebude. Teď je neděle, asi na to nejste doma vybavení, tak my si ji tady necháme přes noc, vy si zítra zajděte támhle na charitu, kde vám poradí jak pečovat o ležící maminku. Pak jděte k praktikovi pro ten a ten lék na bolest, pak do lékárny pro ty a ty pleny. A pak si maminku vyzvedněte."
Kdyby nám někdo jasně řekl, co a jak, mohli jsme ten poslední čas s maminkou strávit ve větším kliku a ne ve stresu a zmatku.
Co si o tom myslíte?
Reagovat na tento příspěvek

 

25.8.19 | Mirka

Dobrý den, Vlastně nevím jak začít, je mi líto strašně vás, protože máte plno otázek a bohužel odpovědi se asi moc nedočkáte a z vlastní zkušenosti, uvnitř to bolí. Člověk si říká mohl jsem udělat víc? Mohl jsem tomu předejít? To nejkrásnější jste udělal, byl jste s maminkou do konce a mohla umřít doma, to je to nejlepší co jste mohl udělat. Ale ...muselo to tak dopadnout? Je věk 90 let rozhodující? Starám se o rodiče maminka 77 let, tatínek 82 let. Neumím bojovat za sebe, ale za ně bojuji už pár let, jinak by tu už bohužel nebyl ani jeden z nich. Příklad... tatínek dostal mrtvici je to 2 roky, po týdnu ve stavu který nechci ani popisovat byl poslán domů, nežiji s nimi, ale 45 km od nich, dřív jsem jezdila 2x 3x v týdnu od té doby, jsme jezdila každý den, proč? Protože nám nikdo nepomohl, v nemocnici nám byl předán způsobem, musí se naučit jíst a pozor, nerozlišuje dýchání a polykání, což jsem zjistila už v nemocnici, když byl 3 dny na emergency (doufám že to píšu dobře) byla jsem tam každý den od rána do večera a zajistila jsem že do vody, čaje se lidem dává prášek, který změní tekutinu v gel, po přeložení, jsem zjistila, že nemůže pít, protože se topí, na doraz, proč nedostává tento prášek do čaje jako tam, nám bylo řečeno, že je to drahé, ale mohu si ho koupit a oni ho budou pak podávat, tak jsem ho v lékárně hned koupila a vlastně ho užívá do dnes, kupuji i dál... víte pokud člověk není od počátku s nima i v Nemocnici nikdo vám bohužel nic neporadí, musí si sám vše zjistit pozorovat, ptát, já byla v nemocnici každý den od rána do večera a protože to člověku nedá, starala jsem se ještě o další dva pány ve stejném stavu jako tatínek na pokoji až do propuštění. Tak funguje vše. Tatínek se měl učit chodit, mluvit, dýchat, prostě vše... při odchodu z nemocnice nám bylo dáno plno papíru, mladá ruský mluvící doktorka, řekla musíte mu zajistit operaci srdce, požádala jsem jí zda pomůže nemocnice, ona řekla jsem pod jiným doktorem, já nesmím o těchto věcech rozhodovat on mi musí vše schválit, šla se zeptat, vrátila se a ... pořád se jen omlouvala nemám to schválené, odpuštění, prosím, ... řekla jsem vy za to nemůžete neomlouvejte se, omlouvala se, pořád dokola až k výtahu kam s náma šla a pořád se jen omlouvala a říkala jak bude stabilizovaný musí mít tu operaci jinak zemře,ale né bohužel u nás, odpuštění... Co bylo pak? Obvodní lékař přijel na návštěvu jenom jednou, pak a do teď si je musím vozit všude sama, dýchání, polykání... logopedie, u nás jediná doktorka na lidi po mozkové příhodě a hned nám bylo řečeno nemám smlouvu s VZP bude vás to stát 12tis měsíčně, maminka i tatínek pracovali celý život v JZD a bohužel tomu odpovídá důchod (nemají ani životní minimum). Na to nemáme, tak začalo... prostě vše vyhledat na internetu a pomoc si sám. Je to divné, ne, to je život, to je dnešní společnost, jsou to dva roky, mluvíme chodíme, jíme... Srdce to by byl další příběh, snad jediné operace byla, povedla se, ale určitě jsem nechtěla křičet věřte mi, ale musela jsem, sestra kardiologie v nemocnici řekla ....nevememe vás, máme plno a lidi nad 80 po mozkové příhodě mají zemřít a byl by klid a zavřela dveře... A na té chodbě sedí váš tatínek, dalších 15 starých lidí, mlčí a vy si všimnete jak vašemu tátovi tečou slzy po tváři...operace byla do 3dnů...myslela jsem že ty dveře vykopnu... ale byla a žije a já budu bojovat dál, protože jsou to moji rodiče, za sebe neumím,za ně budu. Asi jsem vám moc nepohodla, ale je to dobou, lidma? Sama nevím, je věk tak rozhodující? Nevím, každý jednou bude starý, plno lidem to nedochází. Vy jste udělal to nejlepší co jste mohl, dal jste lásku do konce. Přeji vám ať najdete odpověď.