Vaše příběhy
Máte zkušenost, ať už pozitivní či negativní, týkající se péče o staršího dlouhodobě nemocného člověka, nebo s problémem související se stářím? Napište svůj příběh o vlastních zkušenostech. Nevíme-li o nich, těžko lze něco v zdravotně sociální oblasti měnit. Lze vložit i foto. V případě, že obsah nebude souviset se zadáním, včetně různých dotazníkových akcí studentů, budou mazány. Do příběhů, případným doporučením autoři webu nezasahují, jedná se vždy o vlastní zkušenost pečujícího. Napsaný příběh než vložíte, si přečtěte, překlepy totiž mohou vést k nesrozumitelnosti a pak i hodnotný příběh lze těžko uveřejnit.
Babiččin úraz - a co dál?
10.8.19 | Janek
Dobrý den, rád bych se podělil o zkušenost s péčí o moji devadesátiletou maminku.
Zároveň bych chtěl vědět, jestli je toto běžná praxe a nejde to udělat jinak...
Maminka s námi žila ve společné domácnosti - se mnou a mojí manželkou. I přes svůj věk se o sebe dokázala postarat, co se týče hygieny, jídla, oblékání. Jednou se stalo, že maminka upadla na bok a nemohla vstát. Když jsme jí chtěli zvednout, strašně ji to bolelo, tak jsme radši zavolali sanitku. Maminku odvezli a po dvou hodinách volali, že je v pořádku a můžeme si pro ni přijet. Strašně se nám ulevilo a jeli jsme. Jenže ani v nemocnici maminka nemohla vstát, ani nemluvila, nehýbala rukou na poraněné straně, přesto nás ujišťovali, že je v pořádku - bojí se hýbat, aby to nebolelo a ať si ji odvezeme...Mamku jsme společně nasoukali do auta. Doma jsme maminku víceméně odnesli do postele. A co teď? Tak jsme tam u ní seděli a nevěděli, co dělat. Když chtěla maminka na záchod, nesli jsme ji ve dvou přes celý byt a stejně to nestihli.
Druhý den jsem jel k její doktorce a ptal se, co dál? Budou nějaké kontroly? Není to mozková příhoda, když mamka skoro nemůže mluvit a hýbat půlkou těla? Může doktorka předepsat pleny, abysme nemuseli působit mamce bolest přesouváním na záchod? Doktorka všechno svedla na vysoký věk, kontroly nejsou třeba. Mozková příhoda to určitě není, i když mamku osobně neviděla. Pleny předepsat nemohla, protože už měla mamka na předpis nejmenší vložky na inkontinenci, vyčerpal se nějaký limit a máme přijít za měsíc. Mamce předepsala léky údajně na bolest, než se jí zahojí ta velká modřina přes celý bok a tím to bylo vyřízené. Po lécích mamka prospala celý den, v noci byla neklidná, nepoznávala nás. Zpětně jsme se dozvěděli, že léky vlastně ani nebyly na bolest, ale na utlumení. Po několika dnech nám známá poradila obrátit se na charitu - po telefonu jsme si na další týden domluvili návštěvu paní z pečovatelské služby, ale na to již nedošlo. Další neděli, týden po úrazu, maminka zemřela. Jsem rád, že byla doma a my byli s ní, přesto mám otázky.
Je běžné, že se v nemocnici vůbec nezajímali o to, že mamka nechodí a nemluví? Neřešili, jak ji dostaneme do auta, kolik máme doma schodů apod. Neporadili, co teď máme dělat.
Je v pořádku, že když je vám devadesát, tak se všechno svede na věk?
Co bránilo tomu, aby nám doktor nebo sestra v nemocnici řekli např.:"Ano, maminku jsme vyšetřili, nemá nic zlomeného, ale nemůže chodit a s ohledem na její věk a kondici už možná chodit nebude. Teď je neděle, asi na to nejste doma vybavení, tak my si ji tady necháme přes noc, vy si zítra zajděte támhle na charitu, kde vám poradí jak pečovat o ležící maminku. Pak jděte k praktikovi pro ten a ten lék na bolest, pak do lékárny pro ty a ty pleny. A pak si maminku vyzvedněte."
Kdyby nám někdo jasně řekl, co a jak, mohli jsme ten poslední čas s maminkou strávit ve větším kliku a ne ve stresu a zmatku.
Co si o tom myslíte?
Reagovat na tento příspěvek
